Po světě cestuje spoustu lidí, ale všichni se dají v zásadě rozdělit do tří skupin. Lidí v první skupině je nejvíc, ale na cestě vydrží jenom krátce. Chtějí si prohlédnout svět, ale nevydrží to, protože mají doma, něco co je táhne zpátky, k čemu se chtějí vracet.
Z dumání mě vyruší zatahání za kalhoty. Malej cikán mi říká něco v rumunštině, a i přes jazykovej rozdíl je dost jasný co chce. Není mu víc než třináct, ale dávám mu kromě mincí i cigarety. Tyhle děti mají těžkej život. Na jedný zastávce nastoupí a snaží se žebrat a krást tak dlouho, dokud je někdo nevyhodí. Tomuhle chudákovi navíc dal viditelně někdo nedávno pořádně přes držku. Dost možná jeho rodiče, protože domů nepřinesl tolik, kolik měl. Shit happens. A v týhle části světa víc než jinde.
V druhé skupině jsou lidi, co nic takového nemají. Nemají proč se vracet domů a tak cestují a doufají, že to třeba najdou někde jinde. Takoví vydrží na cestách dlouho, toulat se bez cíle a domů se vrátit, až to jednou třeba najdou.
Ve vlaku se nesmí kouřit, ale stejně si všichni v chodbě pilně ničí plíce. Škoda, ale ani cigareta mi nevymaže z hlavy tu holku z Kosova, a to už tahám z krabičky aspoň desátou. Vysoká, štíhlá a elegantní, s velkou albánskou orlicí vytetovanou přesně mezi lopatkama. Ale ve špatnej čas a na fakt špatným místě.
Je ještě třetí skupina lidí. Moc jich není, ale poznáte je okamžitě. Nikdy nevydrží na jednom místě moc dlouho, a vždycky zase rychle odjíždí pryč. Na cestě už jsou tak dlouho, že už se nemají kam vrátit. Ale to oni neměli nikdy. Týhle partě se totiž cestuje nejlíp. Jsou to lidi, kteří před něčím utíkají. Pokud někdy byli někde doma, tak teď už spálili všechny mosty a nikdy se vracet nebudou.
Malí cikáni vyskakují na další zastávce na rozbořený nádraží a běží někam do tmy. Za chvíli přijede další vlak a začíná jim další šichta. Možná bych se na ně zlobil, ale potom, co mi v Bulharsku pár cikánů zachránilo krk, se na ně prostě dívám trochu jinak. Nebo je to možná tím, že jsem tady už moc dlouho. Tohle jsou totiž zadní dveře Evropy, kde věci prostě fungují trochu jinak. Zvláštní místo, co mi nějakým ještě zvláštnějším způsobem strašně přirostlo k srdci. Místo kam se nedostává snadno, ale opouští se ještě hůř. Tohle je Balkán.